LIBERÁLNA STOPKA ODLIŠNÉMU NÁZORU
Zajímavým jevem v současném světě je snaha lidi odlišného názoru popsat, klasifikovat a zařadit. Je to něco víc než jen pouhé onálepkování. Mám na mysli situaci, kdy vznikají celé dokumenty, jež si kladou za cíl prozkoumat určitou názorovou skupinu a které na sebe berou vnější podobu odborných studií. Mnohdy to má až povahu konstrukce, kdy se vytváří dojem, že existuje názorové hnutí tam, kde ve skutečnosti existují pouze různorodé projevy nesouhlasu.
Tento typ zpráv vychází téměř výlučně z pozic jednoho politického tábora – ze strany lidí, kteří se sami označují za liberály. Často jsou jejich autory zaměstnanci neziskových lidskoprávních organizací.
Objektem „zkoumání“ jsou zákonitě lidé ne dosti liberálních názorů – např. lidé nesouhlasící se vstřícnou imigrační politikou, s genderovou ideologií, s tolerancí vůči určitým projevům islámu a islamismu.
Pokud bychom měli stručně přiblížit, jak jsou neliberální názorové skupiny ve zmíněných zprávách charakterizovány, mohli bychom to popsat asi takto: Uvedená skupina lidí zastává názory založené na iracionálním strachu, šíří nenávist a dezinformace, jejich činnost je hrozbou pro liberální demokracii, jsou zmanipulováni jistým aktéry v pozadí (Rusko, katolická církev), patří k nižší střední třídě. Tyto skupiny jsou dále popisovány jako pravicově populistické a anti-establishmentové.
Vítanou záminkou k monitorování určité skupiny jsou tzv. nenávistné projevy. Existuje např. zpráva Člověka v tísni Projevy nenávisti v online prostoru a na sociálních sítích. Její název je poněkud zavádějící. Zpráva pojednává o facebookových projevech odporu vůči přijímání migrantů v době migrační krize.
Čteme-li podrobně celou zprávu, zjistíme, že téma je zde vymezeno primárně názorově (nikoliv nenávistností). Autoři totiž analyzují projevy, které nesplňují jejich vlastní definici nenávistné řeči, pokud jsou spojeny s kritikou migrace a vstřícné proimigrační politiky. Nenávistné projevy, které s tímto tématem nesouvisí, do svého zkoumání nezařadili a nezmiňují je ani jako srovnávací materiál. Fakticky se tak zajímají o určitou skupinu lidí. Chtějí zabránit tomu, aby se tito lidé mohli vyhnout postihu tím, že budou psát „zdánlivě faktografickým tónem“. Mezi typické projevy šiřitelů nenávisti zahrnují mj. teze typu „migranti nás budou něco stát“.
Uvedené postupy jsou ve skutečnosti poměrně sofistikovanou manipulací, byť se to na první pohled nemusí tak jevit. Mohli bychom ji přirovnat k postupům falešné argumentace, ovšem na vyšší (metanarativní) úrovni.
Je zatím patrna snaha levicových liberálů zvítězit v ideologickém boji – sugerovat svůj postoj jako normu a odlišný názor jako deviaci. Nečestnost uvedeného postupu spočívá v tom, že popsání názorového oponenta umožňuje vyhnout se povinnosti obhajovat své názory. Názorový oponent se stává objektem a „nepartnerem“ názorové diskuze, je shledán a priori nekompetentním a na základě tohoto zjištění je požadováno jeho vyloučení z diskuze. Nastoluje se tak situace, kterou můžeme označit jako nedialogickou. Oponent v něm není uznán za druhého, odpadá morální povinnost ho vyslechnout. Sepsané zprávy na základě popisu názorové skupiny obvykle doporučují: a) umlčení této názorové skupiny, b) další manipulativní působení na veřejnost v zájmu potlačení uvedeného názoru.
Pisatelé uvedených dokumentů naopak svoji pozici nedefinují názorově. Jejich pozice má být názorově neutrální, objektivní, oni nejsou názorovým hnutím, ale strážci liberální demokracie a svobody. To je samozřejmě lež, neboť pisatelé těchto zpráv nejsou žádnými beznázorovými jedinci, ale naopak lidé s velmi silnými a vyhraněnými názory.
Zaujetí falešné „pozice nezúčastněného pozorovatele“ má pochopitelně obrovskou výhodu. Pokud by se např. autoři zprávy o údajném anti-genderovém hnutí v České republice přihlásili k hnutí genderovému, pak by jim vyvstala povinnost obhajovat své názory a vyvracet argumenty protivníka. Takto se převlékli do dresu rozhodčího a říkají: „Existuje anti-genderové hnutí, jsou to ti a ti lidé s iracionálními názory.“ Tím vytvářejí falešný dojem, že genderová ideologie je uznanou normou a nesouhlas s ní je nenormální. Z toho pak vyplývá další manipulativní sugesce: Jestliže náš názor je normální, pak mlčící většina je přirozeně na naší straně.
Jelikož liberální levice prosazuje zásadní inovace a změny, měla by mít morální povinnost vysvětlovat své důvody. Její morální povinnost je v tomto směru mnohem větší než u obhájců statu quo. To je ovšem přesně to, čemu se vyhýbají. Převládá snaha prosazovat liberálně-levicovou agendu spíše tiše, bez zájmu veřejnosti, s argumentem, že nejde o nic zásadně nového. Tím se dostáváme k pointě celého divadelního představení: Jeho hlavním cílem a efektem je marginalizace většiny (!). Můžeme to také popsat jako záměrně vyloučení většiny z politického procesu. Děje se tak prostřednictvím dehonestace politické angažovanosti (přirozeně s výjimkou té liberální) a zastrašováním těch, kdo ještě nezačali o věci přemýšlet.
Nelze pochopitelně říci, že by se odlišná názorová strana nesnažila popsat levicové liberály jako objekt. Přesto platí, že představitelé údajných anti-establishmentových hnutí berou liberálně levicové názory poměrně vážně a polemizují s nimi. Jsou tak zahnáni do situace, kdy oni vlastně vysvětlují veřejnosti levicově liberální postuláty (ze svého hlediska), čímž paradoxně přispívají i k jejich šíření.
Je to přirozeným důsledkem skutečnosti, že zmíněné názorové skupiny nemají na lepší strategii prostředky, ani zajištěný přístup do médií. Levicoví liberálové naproti tomu mohou psát zprávy o lidech jiného názoru, protože jsou za to v rámci mezinárodně organizovaného neziskového sektoru placeni.
Příznačné je, když se v příslušných monitorovacích zprávách označují názory, argumenty, informace (ať už správné, nebo mylné) „neutrálními“ pojmy typu „narativ“. Označíte-li něčí názor za narativ, pak jste ho zbavili vší důležitosti. Narativ není pravdivý, ani nepravdivý. Zabývat se jím z hlediska pravdy je proto irelevantní. Narativ je jen vyprávění, které plní určitou funkci. V tomto případě plní funkci při šíření iracionálního strachu a nenávisti, tudíž by měl být (bez ohledu na pravdivost, či nepravdivost) z veřejné diskuze vyloučen.
Dodejme, že uvedený způsob marginalizace určitých názorových skupin, se patrně vyvinul z původního monitorování politického extrémismu. Tytéž metody se využívaly a využívají ke sledování extrémní pravice a levice. Zprávy o nich pak sloužily i jako podklad k propagandistickým akcím proti nim.
Je tu však určitý rozdíl. Politický extrémismus byl monitorován státními orgány a byl tedy principiálně pod kontrolou demokraticky volených institucí. Monitorování angažovaných projevů neliberálního názoru se děje v prostředí neziskových lidskoprávních organizací, a tudíž do značné míry mimo státní vliv.
Položíme-li si pak oprávněnou otázku, pod čí kontrolou je toto monitorování, můžeme si odpovědět takto: Pod kontrolou těch, kdo poskytují finance. Bylo by iluzí dívat se na určitý typ neziskovek jako na dobrovolnickou občanskou angažovanost. Finance tu hrají velkou roli a vytváří v tomto prostředí obrovský korupční tlak. Neziskovka může začít s realizací genderového programu i čistě z toho důvodu, že obdržení příslušného zahraničního grantu je pro ni otázkou finančního přežití. (Byť se třeba touto problematikou původně ani zabývat nechtěla.) Je zřejmé, že ta část neziskového sektoru, která využívá příslušné relativně slušné finanční zdroje, realizuje takový program, který je schválen jejich poskytovatelem.
Tento fakt bezprostředně souvisí s mnoha paradoxy tzv. levicového liberalismu. Liberální aktivisté nekritizují kapitalismus. Nekritizují dobývání renty, nekritizují financializaci ekonomiky, nekritizují narůstající sociální rozdíly ve vyspělých zemích. Nenavrhují, jak postavit nadnárodní korporace pod demokratickou kontrolu. Zato kritizují „anti-establishmentová“ hnutí.
Kritizuje-li už levicový liberál chudobu, pak kritizuje chudobu třetího světa. Požaduje, aby chudí Evropané pomáhali chudým Afričanům. Zaměstnává ho problém, jak dokázat prostým Evropanům, že jsou příliš bohatí a že by za to měli pořádně platit. Nezaměstnává ho však zjevné chudnutí středních tříd v západních zemích a zhoršující se kvalita jejich života. Nezajímá ho ani to, že bohatí nepřispívají na sociální smír. Proč? Lakonicky řečeno: Realizuje program schválený kapitalistou. (Kapitálu samozřejmě nevadí představa sociální rovnosti spočívající v dorovnání úrovně méně chudých na úroveň ještě chudších.)
Postoj „levicového“ liberála dnes charakterizuje nedůvěra k národnímu státu a občanské většině spolu se zjevnou příchylností k nadnárodním strukturám. Jeho politické postoje lze shrnout do hesla: Svobodu nám zajistí jedině maximální centralizace moci na světové úrovni. Hlavně však touží převychovávat své spoluobčany a „opečovávat“ (ovládat) jejich duše.
Autor: Adam Votruba
http://casopisargument.cz/2020/05/27/lide-odlisneho-nazoru-jako-objekt/