HNIJÚCI SYSTÉM A KDE JE REVOLTA?
Z článku NEPOKOJ V PALÁCOCH od Vítka Prokopa v na portáli !argument:
Nedávný text sloupkařky The New York Times Patricie Cohenové mi odhalil hlubší příčiny neklidu. Nejde jen o to, že volby vyhrávají ty „nesprávné“ strany a ti „nesprávní kandidáti“ jsou až moc populární. Jde o to, že ti, co nám vládnou přestávají zkrátka rozumět světu okolo sebe. Pojďme se nyní detailně podívat na příčiny jejich zmatku.
Cohenová už před rokem napsala text s lakonickým názvem Proč se zdá, že vše, co jsme věděli o globální ekonomice, už není pravda, kde mimo jiné píše: „Zdá se, že ekonomické konvence, na které se politici spoléhali od pádu Berlínské zdi před více než 30 lety – neochvějná převaha otevřených trhů, liberalizovaného obchodu a maximální efektivity – se vymykají z kontroly… Během pandemie Covid-19 se v důsledku neustálé snahy o integraci globální ekonomiky a snížení nákladů ocitli zdravotníci bez roušek a lékařských rukavic, výrobci automobilů bez polovodičů, pily bez dřeva a kupci tenisek bez Nike. Myšlenka, že obchod a společné ekonomické zájmy zabrání vojenským konfliktům, byla loni pošlapána pod botami ruských vojáků na Ukrajině. A rostoucí záchvaty extrémního počasí, které ničily úrodu, nutily k migraci a zastavovaly elektrárny, ukázaly, že neviditelná ruka trhu planetu nechrání.“ Cohenová tak otevřeně napsala, že neoliberální forma kapitalismu je mrtvá – podrobněji jsem tuto myšlenku rozebral ve svém tehdejším článku pro časopis Solidarita. Je při tom nemyslitelné, aby někdo v nějakém českém mainstreamovém médiu projevil stejnou dávku intelektuální upřímnosti jako ona.
Svůj nejnovější text pak Cohenová opět trefně nazvala Politické nepokoje po celém světě podporují vysoké ceny a obrovské dluhy. Inflace zvedla často životní náklady třikrát až čtyřikrát. Centrální banky se snažily proti tomu zakročit zvyšováním úrokových sazeb, což ale způsobilo, že zadlužené státy musely vynakládat stále větší a větší částky na splácení svých dluhů a neměly peníze na pomoc svým vlastním občanům. Jak Cohenová píše: „V posledních měsících vyvolaly ekonomické obavy po celém světě protesty, které někdy přerostly v násilnosti, a to jak v zemích s vysokými příjmy a stabilní ekonomikou, jako je Polsko a Belgie, tak v zemích, které se potýkají s nekontrolovatelným zadlužením, jako je Argentina, Pákistán, Tunisko, Angola a Srí Lanka.“
Nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že až třetina Evropanů se domnívá, že jejich životní úroveň v průběhu následujících pěti let poklesne. Stejný počet Američanů si zase myslí, že se nestanou bohatšími než jejich rodiče, a až 70 procent Američanů se domnívá, že systém potřebuje radikální změnu anebo je potřeba jej kompletně vyměnit za jiný.
Cohenová si všímá, že vztek vyvolaný krizí je směřován vůči „liberální demokracii a demokratickému kapitalismu.“ Tento vztek se při tom v každé zemi projevuje jinak – od nepovedeného pokusu o vojenský puč v Bolívii přes protesty evropských farmářů až po násilné demonstrace v Keni. Hospodářský vývoj pak slibuje další politické otřesy a šoky. Německý Volkswagen, největší automobilový výrobce v Evropě, plánuje v Německu propustit na 30 000 zaměstnanců a masově snížit své investice. Mezitím americký Google pokračuje v propouštění svých zaměstnanců – jen za minulý rok jich propustil přes 12 000, oficiálně kvůli ambiciózním cílům společnosti v oblasti vývoje umělé inteligence. Propouštění plánují i další významné americké společnosti jako Microsoft, Goldman Sachs a BlackRock.
„Instituce, které zajišťovaly starý systém, buď již zanikly, nebo rychle ztrácejí důvěryhodnost,“ přiznal bez okolků britský The Economist v květnu tohoto roku, kdy publikoval text s chmurným názvem Liberální mezinárodní řád se pomalu rozpadá. Klíčové mezinárodní organizace, které po druhé světové válce vytvořilo USA za účelem prosazování své moci jako je Mezinárodní světový fond (IMF) a Světová banka (WB) jsou v těžké krizi. Světová banka sníží svoje financování pro nejchudší země, zatímco Světový potravinový program obdrží méně jak polovinu potřebných financí. Obě tato rozhodnutí ve světle výše zmíněných informací jsou předzvěstí budoucích humanitárních katastrof.
„Příští rok oslaví Světová obchodní organizace 30. narozeniny, ale kvůli americkému zanedbávání se bude více než pět let nacházet ve stagnaci. IMF se potýká s krizí identity a zmítá se mezi ekologickou agendou a zajištěním finanční stability. Rada bezpečnosti OSN je ochromena,“ píše The Economist a všímá si, že počet platných sankcí je nyní až 4x větší, než jaký byl v průběhu 90. let.
…Multipolarita není ničím jiným než nástupem nových dravých mocností, které chtějí více moci neboli jinými slovy větší podíl z kořisti. Při nejlepším dostaneme horký mír, tedy řadu zástupných konfliktů po celém větě doprovázených obchodní válkou a kyberválkou. Při nejhorším znovu dojdeme do stejné katastrofální situace jako byla 1. světová válka, kdy logika mocenských bloků a touha nových mocností (tehdy Německa) vedla ke katastrofě.
Nejsou to ale jen staré instituce řádu, které jsou v krizi jsou to i staré mocenské nástroje. Měkká moc takzvaného Západu, tedy schopnost vést svým příkladem a přesvědčovat, se definitivně vypařila tváří v tvář dvojím standardům, které jasně odhalily války na Ukrajině a v Gaze. Slavoj Žižek ve svém nejnovějším článku na tento fakt trefně poukazuje: „Peter Oborne ukázal klip z následující debaty v Knesetu: „To je šílenství, někdo na prokuratuře si myslí, že je možné zatýkat vojáky za věci, které dělají teroristům z Nuchby (elitní jednotka Hamásu). Nemůžeme pokračovat jako obvykle… (NÁMITKA: Strčit někomu klacek do konečníku, je to legitimní?) Držte hubu! Ano, pokud je to Nuchba, je legitimní dělat všechno. Všechno.“… Tohle tedy dostáváme od ‚jediné demokracie na Blízkém východě‘! Lze si vůbec představit, jak bychom reagovali, kdyby se totéž stalo v Rusku! Tím se dostáváme k druhému bodu: celá aféra byla v našich velkých západních médiích bagatelizována, téměř ignorována – a tato záměrná ignorance – pravý opak pouhého nezájmu – vyznívá hlasitěji než všechny výkřiky a volání o smrti západní liberální demokracie. Demokracie bude muset být znovu vynalezena – v případě potřeby i násilím.“
Pokud by k nějaké podobné debatě došlo v ruské Dumě, šlo by o hlavní zprávu na stránkách Novinek. Jenže je to Izrael, náš nejlepší spojenec, a tak jediné články, které o Gaze dostáváme v mainstreamu jsou suché zprávy o zabitých teroristech.
Další ránu západní propagandě zasadily prezidentské volby v USA. Nejdříve se ukázalo, že přední americká média nepokrytě stranila jednomu kandidátovi a veřejně lhala o jeho kognitivním stavu, a poté, místo demokratické volby došlo k něčemu, co nelze popsat jinak než jako dynastická výměna. Nová kandidátka demokratické strany tak nemusela soutěžit v primárkách o hlasy, možná proto, že když se o to naposledy pokusila, tak byla schopná získat jen jednotky procent hlasů. To je tedy ta slavná americká demokracie!
….Bylo by snadné zde tento text ukončit konstatováním, že současná forma kapitalismu je mrtvá a tento fakt způsobil nevídanou krizi v mezinárodním prostoru. Zdaleka by to ale nevysvětlilo současné dění.
V roce 2020 publikoval v The Foreign Affairs srbsko-americký ekonom Branko Milanović článek s názvem Střet kapitalismů. Milanović tvrdí, že existují dva druhy kapitalismu – liberálně meritokratický a politický kapitalismus. „Ve státech západní Evropy a Severní Ameriky a v řadě dalších zemí, jako je Indie, Indonésie a Japonsko, dominuje liberální meritokratická forma kapitalismu: Systém, který soustřeďuje drtivou většinu produkce v soukromém sektoru, údajně umožňuje talentu prosadit se a snaží se zaručit příležitosti pro všechny prostřednictvím opatření, jako je bezplatné školství a dědická daň. Vedle tohoto systému stojí státem řízený politický model kapitalismu, který je ztělesněn Čínou, ale také se vyskytuje v dalších částech Asie (Myanmar, Singapur, Vietnam), v Evropě (Ázerbájdžán, Rusko) a v Africe (Alžírsko, Etiopie, Rwanda). Tento systém upřednostňuje vysoký ekonomický růst a omezuje individuální politická a občanská práva.“
V Milanovićově článku (a knize Nic než kapitalismus, kde svoji argumentaci detailněji rozvíjí), je rozhodně co kritizovat. Slavná meritokracie, která by měla být ztělesněna USA, v ní dlouhodobě nefunguje, jak ostatně popisuje filozof Michal Sandel ve svojí knize Tyranie zásluh: Kam se podělo obecné dobro? Označení politický kapitalismus je nicneříkající, Milanović tvrdí za využití naprostého minima argumentů, že ke kapitalismu neexistuje žádná alternativa a tak dále – detailní kritika jeho tezí je ale záležitostí jiného článku. Osobně se domnívám, že i přes řadu chybných závěrů je v jádru jeho analýza správná. Nemluvme ovšem o dvou modelech jako spíše o dvou tendencích, které se můžou projevovat v jedné zemi současně.
Střet kapitalismů
O souboji liberální a konzervativního kapitalismu jsem se letmo zmiňoval ve svých textech už v minulosti. Konzervativní kapitalismus si je na nějaké úrovni vědom rozkladného vlivu nespoutaného liberálního kapitalismu na společnost, naivně ale věří, že je možné nějak kapitalismus omezit, vytvořit zdravý kapitalismus, který nebude podrývat jednotu tradičních jednotek rodiny a státu. Není například náhoda, že nejnižší porodnost je ve státech jako Japonsko a Jižní Korea, kde je na běžném pořádku brutální vykořisťování zaměstnanců. Přirozeným spojencem konzervativního kapitalismu je pak národní kapitál, který je často v nevýhodě vůči velkému mezinárodnímu kapitálu, jenž vděčí své moci právě uvolněným pravidlům liberálního kapitalismu. Díky národnímu kapitálu jsou pak strany prosazující konzervativní kapitalismus velmi dobře finančně podporovány.
Střety obou těchto trendů se manifestují jako politické krize uvnitř jednotlivých států a v podobě zvýšeného geopolitického napětí mezi státy, které se již pevně vydaly jedním či druhým směrem. Milanović ukazuje, že je to provázanost obou trendů, která způsobuje napětí mezi nimi. Konzervativní kapitalismus tak není řešením globální krize, ale jedním z faktorů, který ji pohání: „Asie, západní Evropa a Severní Amerika, které dohromady tvoří domov pro 70 procent světové populace a produkují 80 procent světového hospodářského výkonu, jsou v neustálém kontaktu prostřednictvím obchodu, investic, pohybu lidí, přenosu technologií a výměny myšlenek. Tyto spojení a střety vyvolaly konkurenci mezi Západem a částmi Asie, která je ještě zostřena rozdíly v jejich příslušných modelech kapitalismu… tyto dva modely nabízejí výrazně odlišné způsoby uspořádání politické a ekonomické moci ve společnosti.“
…Pokud se ovšem podíváme do historie tak všechny velké revoluční zvraty iniciovaly strany početně malé, ale dobře organizované s vysokým stupněm disciplíny, které se principiálně držely politických linií, jež si vytyčily – klasickým příkladem jsou ruští bolševici. Právě tyto faktory pak vedly k tomu, že v časech závažných krizí byly tyto strany schopny strhnout sebou masy lidí a transformovat společnost.
To, co Cohenová popisuje jako celosvětově rozšířený vztek vůči současnému systému, není úplně novým jevem. Podle údajů z indexu demokracie, který The Economist vydal už v roce 2021 mělo 56 % dotázaných v 17 vyspělých zemích za to, že politický systém by měl být kompletně reformován nebo požaduje jeho zásadní změny. V některých zemích bylo toto číslo mnohem vyšší, v Itálii 89 %, ve Španělsku 86 %, v USA 85 %, v Jižní Koreji 84 %, v Řecku 80 %, ve Francii 73 % a v Belgii 72 %. Nabízí se tak jednoduchá otázka, když je tolik lidí nespokojených, kde je ta revoluce?
Hniloba nahoře, kvas dole
Naše vnitrostátní politická situace by šla popsat jednoduše jako hniloba nahoře a kvas dole. Zatímco režim není schopen adekvátně reagovat na výše rozebírané dění, v řadách extrémně různorodých protirežimních sil již probíhají první debaty o podobě nového uspořádání. V tomto kvasu, který nepochybně s postupem času bude nabývat na intenzitě, uspěje nakonec to směřování, jež nejlépe a nejpřesvědčivěji formuluje odpověď na problém bezpečnosti. Proč bezpečnost? Jak napsal Slavoj Žižek ve svém příznačně pojmenovaném textu Levicová výzva za zákon a pořádek: „Proto bychom se neměli bát přidat ke snahám levice i péči o bezpečnost každodenního života mnoha obyčejných lidí: existují jasné známky rostoucího úpadku veřejného chování, mladistvých gangů terorizujících veřejná místa, od autobusových a vlakových nádraží až po nákupní centra. Už jen zmínění tohoto úpadku je často odmítáno jako další pravicová posedlost zaměřená na imigranty a standardní reakcí je, že se musíme zaměřit na „hlubší společenské kořeny“ těchto jevů (nezaměstnanost, rasismus…). Pokud však takto jednáme, přenecháváme nepříteli důležitou oblast nespokojenosti, která mnohé tlačí k pravici. Každodenní nejistota poškozuje chudé mnohem více než bohaté, kteří klidně žijí ve svých uzavřených komunitách.“ Právě tento názor odlišuje levici socialistickou od jejích nesocialistických variant – ať už se pod tímto deštníkovým termínem skrývají sociálně citlivý liberálové anebo staromódní moralisté a naivní reformátoři.
… V kvasu myšlenek zvítězí to směřování, které poskytne nejpřesvědčivější odpovědi na otázky bezpečnosti. Není to nijak překvapivý závěr, když stávající společnost, lze označit za společnost strachu. Jde o to vyřešit problém bezpečnosti jedince, komunity i státu. Bezpečnost sociální, hospodářskou, enviromentální a vojenskou. Otázky typu: kde najít vhodné spojence, kteří nás nezatáhnou do velké války a jak ochránit občany před nestabilitou kapitalismu jsou pro nás nyní ty nejdůležitější… Budoucí prosperitu a bezpečnost nelze postavit na shnilých základech starého světa.
Autor: Vítek Prokop
https://casopisargument.cz/59615